Sbohem (jednodílna by me)

7. listopadu 2009 v 13:57 | Miss Honey |  My stories
Tuto povídky mám v pc už dlouho. Ale nevěděla jsem jestli ji mám zveřejňovat. Tady je je na námět Nového Měsíce.
Sbohem

Stojím na utesu a vítr mi bije do tváře. Zem pod míma nohama je studená tak jako..... Ano jako on. Vlny hrají svatební hru. Jsou bílé, modré, bílé a zase modré. Obloha je zatemněna težkými černými oblaky. Padají stále níž nebo se mi to jen zdá? Udělám krok blíž ke srázu. Podívám se dolů na moře.
,,Nedělej to." ozve se sametový hlas v mé hlavě. Jeho hlas, ikdyž je naštvaný, zní nádherně. Vypadá to jako kdyby mě nikdy neopusti, jako kdyby nikdy neodešel pryč s pouhým Sbohem. Jako kdyby mě stále miloval.
,,Bello jdi zpět" ozve se s velkou dávkou rozhořčenosti, když udělám jen letmí krůček vpřed.

,,Jsem tak blízko"vydechnu. Po tváři mi steče slza a skončí na mém studeném rtu. Je zima. Obloha se zatahuje možná se schyluje k bouři. Ale jsem tak blízko! Musím to udělat. Nebo ne?! Nemusím být mrtvá abych se přiblížila k mé lásce? Nemusím opustit rodinu ani přátele. Stejně mi to k ničemu není. On mě nebude milovat. Jsem jen obyčejný člověk. Obyčejná nevýrazná dívka. Nemusím být s tím koho miluji ale můžu být s tím koho mám velice ráda. Jacob. Nikdy mu nebudu schopna dát takovou míru lásky jakou jsem byla schopna dát jemu, ale mohu ho milovat v určité míře.
Jacob mě miluje ale on ne! Kdo ví jestli mě vůbec někdy miloval. Musel. Cítila jsem to. Když se ke mě v noci vkrádal oknem a časně ráno odcházel tak tiše že to neprobudilo ani tátu. Za to Jacob byl u nás vždy vítán. Nevadilo že se mnou trávil skoro všechen čas. Nikdo nebyl proti němu. Nevadilo že jsem zůstávala v La Push do noci s tím že se s Jacobem učíme a místo toho jsem opravovali motorky.
,,Vždyť s Edwardem jsem byla v bezpečí." zamumlám. Při vyslovení jeho jménu sebou cuknu. Bolí jen malá myšlenka na něj a přesto chci skočit abych slyšela jeho hlas. Ikdyž to bude jen halucinace. Ikdyž vím že tam kde skončím on nebude, jelikož je nesmrtelný to chci podstoupit. Jen pro pár minut štěstí. Co se stane s Renee a s Charliem. Reneé by to špatně nesla. Cožpak jí to mohu udělat? Cožpak mohu opustit mého tátu? Ne to nemůžu. Byla bych moc velký sobec. Myslím jen na sebe. Jak bude mě. Hlas v mé hlavě výstražně vrčí. Udělám další krok. Ale tentokrát zpět. Další a ještě jeden. Hlas utichne. Vydechnu a nechám slzy stékat po mé tváři.
,,Sbohem Edwarde. Budu tě navždy milovat" podívám se na oblohu ze které se zpouští déšť. Nejdříve jsou to jen malé kapky ale pak se rozsvítí obloha a ozve se hrom. Déšť zesílil nechávám ho dopadat na můj obličej. Už ani nevím jestli to jsou slzy nebo kapky. Naposledy se podívám na kraj útesu a se slzami v očích odcházím domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

layout by
leesh + pictures by deviantart